9. 8. 2008
Dneska bylo dost ráno dost hnusně. Stephan je nemocnej, tak zůstal tady. Rachel (jedna z americké dvojice) je taky nějaká špatná, tak zůstala taky. Alespoň mi tím usnadnila rozhodování. Rone a Rassmus z Norska se mi nabízeli, že by mi pomohli se stavěním plochy. Mě se ale samotnýmu moc nikam nechtělo. Jinak musím říct, že maj Amíci se svým přístrojem značky Leica dost velký problémy. Jednak tam nejspíš nebude něco v pořádku a jednak s tim podle mě pořádně neuměji. No, postavili jsme ten jejich švýcarskej zázrak, pustili počítač a Rich zjistil, že si nepamatuje přístupový heslo... A protože s sebou neměl mobila, aby zavolal Rachel, tak se musel vrátit autem zpátky domů. Tak jsem strávil první zhruba půl hodinku sám s kanadskou přírodou. S připraveným sprejem u boku a s chvějícím se tremolem jsem si zazpíval snad všechny písničky, co znám. Musim říct, že jsem byl dost pos... a byl jsem hodně rád, když se Rich po 40 minutách vrátil. Skenování jednoho bodíku (na jedný ploše jich je 5 nebo 6) mu trvalo kolem hodiny a s malým zaváháním ho zvládl. Stejně to ale hlásilo nějakou chybu. Na cestě zpátky jsme při otáčení ty obrovský černý obludy (míněn náš pronajatý džíp značky Chevrolet) zadníma kolama zapadli do škarpy a nepodařilo se vyject. Naštěstí je tahle cesta dost frekventovaná a první auto (míněn další džíp, protože jiný auta tady nejezdí), co přijelo nás vytáhlo. Ještě jedna věc, kromě půlhodinovýho čekání na Riche v lese, kvůli který mám dneska pěkně blbej den a sice včerejší hru na kytaru. Barák, ve kterým tady bydlíme je normální barák rodiny, která na měsíc někam odjela a pronajala nám ho. No, takže je tady plný vybavení. Tady v přízemí stojej taky dvě kytary. Včera jsem měl nějakej splín, tak jsem si chtěl zlepšit náladu a zahrát si na kytaru. Zahrál jsem si pár písniček a pak protože bylo už dost pozdě se chtěl zvednout a jít hrát ven. Bohužel kytarovej popruh, na kterej se obyčejně připevňujou kytary nějak nezafungoval. Najednou se stalo to, co se mi nikdy ani s mojí nestalo. Kytara spadla plnou vahou na dřevěnou podlahu. Myslel jsem, že mě trefí šlak. Vlastně si to pořád myslím. Urazil se jeden kolíček a trochu se poškrábala. Celou noc jsem přemejšlel, co udělám a nakonec jsem se rozhodl, že to tady nikomu moc říkat nebudu. Podívám se ve městě, jestli tady nejsou hudebniny nebo tak něco, pokusím se jí zpravit a nechám v ní majitelovi omluvu a kontakt na sebe pro případnou náhradu škody. Já nevim. Je to tady sice všechno krásný, ale nějak si to tu nemůžu sám užít. Furt se nějak moc snažim a vono to jde pak všechno stejně jenom do kopru. No nic, půjdu něco dělat...